V jakémkoliv procesu ve vesmíru jsou přítomny dvě protikladné tendence: jedna zjevně, druhá neviditelně. V jakémkoliv nahromadění se skrývá budoucí ztráta, v jakékoliv radosti – budoucí rozhořčení. Čím silněji se klaníme dobru, tím rychleji se stává zlem. Pokud fontána vystřikuje vodu nahoru, nevyhnutelně musí dopadnout dolů. A ten, kdo se snaží rozdělit protiklady, začíná nenávidět vodu padající dolů, a klaní se vodě, která směřuje nahoru. A k tomu, abychom se kochali fontánou, která zkrášluje okolní zeleň a sluncem zalitý park, není potřeba řešit, co s padající vodou, prostě je nezbytné včas přinášet nové dávky vody. Představte si gejzír – nejprve dochází k vyvržení vody a potom voda padá zpět. Stejné je to i s naším životem. Dostáváme porci Božské energie, ta se proměňuje v naše duchovní a materiální blaha, která nás těší, a potom postupně začíná padat dolů. Takže, zvykli jsme si litovat kvůli pádu. Tudíž litujeme ztrát, zvykli jsme si nalézat a nenávidět ty, kteří za to můžou. Ale je potřeba, aby dávky vody přicházely nepřetržitě, a gejzír se stal fontánou. Tj. místo lítosti a urážek je potřeba se naučit milovat. Láska nemá protiklady a ti, kdo říkají, že nenávist je protiklad lásky, prostě neumějí přemýšlet. Nenávist je protiklad připoutanosti a uctívání. Člověk, který nenávidí, chce zničit, a uctívající člověk chce udržet v nedotknutelnosti. Uctívání a nenávist jsou navzájem těsně propojeny. Pokud člověk není k ničemu připoutaný a nic neuctívá, bude mu pocit nenávisti neznámý. Láska nemá protiklad, protože je absolutně harmonická. Láska sama vytváří protiklady. Přináší ohromné štěstí a zároveň ohromnou bolest. Láska nejen dává, ale i bere. Jedni, když se střetnou s láskou, se stávají zdravými a šťastnými, na druhé se sypou neštěstí a umírají. A když se lidé snaží představit si lásku v podobě jedné poloviny, jen v podobě štěstí, stability, splnění přání, pak se láska okamžitě proměňuje v připoutanost a za jejím ramenem již vyhlíží nenávist.